Příliš pomalá rychlovka

Přivítala mě nádherná brunetka. Tak krásná, že jsem si okamžitě všiml několika detailů. Kromě strašně fajn úsměvu to byla dírka v uchu po náušnici, kterou neměla. Prázdný prsteníček na levé ruce. Malé tetování na zápěstí pravé ruky.
„Jste tu brzo,“ usmála se, zatímco si podávala ruku.
„Chtěl jsem tu být raději o něco dřív, abych si stihl všechno připravit.“ Můj nový život profesionálního lektora a kouče zatím fungoval. Mohl jsem si za svoje přednášky říct celkem rozumné částky, a navíc jsem byl pořád v pohybu. Prakticky každý den v jiném městě. Pomáhalo to zapomenout na problémy, které jsem musel opustit. Neustálý pohyb mě udržoval při zdravém rozumu.
Ale i když jsem těch míst projel už hodně, tentokrát poprvé mě přivítal někdo tak neskutečně krásný.
„Tak pojďte, ukážu vám, kde budeme.“
Měl jsem dneska přednášet v místní knihovně. Byli jsme na malém městě a stejně malá byla i ta knihovna, i když se tvářila kdo ví jak honosně. Měla ještě ten ráz starých míst – spousta vysokých regálů, spousta starých knih, úzké uličky. Čím méně místa pro lidi, tím více pro knihy.
Prošli jsme mezi regály a slečna Kateřina, jak se mi představila, mě prováděla skrz. Šla přede mnou a pohled mi sklouzl k jejímu zadečku. Měla dámské sáčko a kožené kalhoty, které jí obepínaly tak těsně, že už to ani nemohlo být krásnější.
Něco říkala, ale vůbec jsem jí nevnímal. Teprve, když se ke mně otočila, jsem si uvědomil, že mám průšvih. Jenže pod sáčkem měla košilku s krajkovým zdobením. A všiml jsem si, že má nad levým ňadrem vytetovanou malou knížku.
Pořád něco říkala.
Cože?
„Cože? Ježiš, pardon. Co jste říkala?“
I když jsem vypadal jako úplný trotl, stejně se na mě usmála. Nepřišlo mi, že by to bylo nucené a profesionální, cítil jsem v tom úsměvu něco trošku víc.
A já byl ztracen. Když jsem jí neokukoval tělo a snažil se udržovat profesionální oční kontakt, uvědomil jsem, jak nádherný má oči. Do háje, cožpak není šance, jak bych s ní mohl fungovat normálně? Jsem tu přece pracovně, potřebuju dobré reference, nemůžu si udělat takovou ostudu hnedka zezačátku.
„Ptala jsem se, jestli chcete vidět i naše sklady.“
„A stojí to za to?“
„To záleží, co od toho čekáte.“
„Romantiku ve dvou?“
Cože? Řekl jsem to nahlas. Možná jsem si to jenom myslel. Neřekla nic, jen se zase usmívala, takže možná jsem si to jenom myslel. Celý jsem zrudnul a cítil jsem, jak mi po zádech teče stružka potu.
Zamířili jsme po točitých schůdcích o patro níž. A pak další trapas.
Na konci schodů se zastavila, aby odemkla dveře. A než jsem si to uvědomil, tak jsem do ní vrazil. Než jsem se stihl omluvit, otočila se ke mně. Stála o dva schody níž, hlavu někde na úrovni mého rozkroku. Proboha, co za myšlenky se mi to honí hlavou.
…Honí…
Stačí! Tyhle jazykové dvojsmysly musí přestat.
…Jazykové…
Vešli jsme do skladu. Jestli nahoře bylo málo místa, tady ho bylo ještě míň. Měli tu takové ty posuvné regály s kličkou a mezi nimi prostor pro jednoho chudáka, co knížky musí tahat sem a tam.
I když ty svazky nevypadaly, že by je někdo nosil moc často. Leda by došly všechny normální knížky světa.
Zase něco vykládala. A pak mi chtěla ukázat prý nějakou vzácnost. Protáhla se kolem mě, jenže v té úzké chodbičce nebyla jiná možnost, než aby se přitiskla ke mně. Automaticky jsem ji objal kolem pasu, a byl to tak přirozený pohyb, i když jen chvilkový. Ucítil jsem, jak se o mě otírá, a byla krásně horká.
Usmála se a takhle zblízka jsem si všimnul, že je krásná bez líčidel. A že její úsměv je strašně okouzlující.
Roztáhla regály a vlákala mě do vytvořeného prostoru. V policích tu byly úplně stejné knížky jako všude jinde. „Co je tady tak vzácného?“ zeptal jsem se, když jsem se rozhlížel a její mlčení mě zarazilo.
„Že tohle je jedno z mála míst, které jsou mimo dohled bezpečnostní kamery.“
Pubertálně jsem se usmál, než mi došlo, že to nebyla moje myšlenka.
Otočil jsem se k ní.
Stála tam, opírala se o zeď a prohlížela si mě stejně nestydatě jako předtím já jí. Trvalo to několik vteřin, než udělala krok a byla u mě.
„Už když jsem viděla vaše portfolio, tak jste mi přišel hrozně fajn, ale doopravdy jste ještě mnohem milejší.“
Já se přitom choval jako idiot. Co za zoufalce kolem ní muselo v tomhle zapadákově kroužit?
Dotkla se mě na hrudi a lehce se o mě opřela. „A všimla jsem si, že možná nejsem jediná, kdo je tady někým okouzlen.“
„Vy jste si všimla?“
Zasmála se tak, že jsem věděl, že tohle je moje budoucí paní. S ní chci strávit zbytek života. S ní chci všechno. A vlastně ne po zbytek života, ale teď hned.
Sebral jsem veškerou odvahu a políbil jsem jí.
Chutnala po třešních.
Ještě víc se ke mně přitiskla a já se do ní vsákl. Jestli jsem v nějaké romantické slátanině četl frázi, že jejich těla splynuly stejně jako jejich duše, a posmíval se tomuhle klišé, teď jsem se tak cítil.
Čas se zastavil a my ho měli všechen jenom pro sebe. Jenže jsme oba chtěli všechno hned. Strhat z ní oblečení trvalo tak neskutečně dlouho. Proč jsou vteřiny tak dlouhé? Jeden knoflíček, druhý, třetí odletěl a zapadl pod police. Sakra.
Neměla podprsenku.
Rukou jsem bloudil po jejím těle a nemohl se nabažit, jak je její kůže hebká a poddajná. Vytetovaná knížka nebyla samotná, pár jich poletovalo ještě o něco níž.
Ona se nezdržovala s ničím zbytečným a rovnou se mi vrhla na poklopec.
Nebyl čas.
Knoflíček u jejích kalhot. Cvak.
Zip. Zzzzzzz…
Měla černé krajkové kalhotky: jemné a krásné a titěrné a mokré a u kolen.
Věděla naprosto přesně, co chce. Držela mě a přitáhla si mě přesně tam, kam chtěla. Do krásného, vlhkého, hebkého klína s tenkou černou čárečkou chloupků. Vklouzl jsem do ní jako knížka do regálu. Přirážel jsem tak rychle, jako když rychločtenář listuje komiksem.
Jenže pak na schodech zazněly kroky.
Tohle ne! Teď ne!
Ještě máme pár vteřin.
Myslela si to samé.
Kroky se blížily, ale pomalu. Ještě pár přírazů, než budeme muset skončit. Ještě pár polibků.
Udělala se.
O vteřinu dřív, než já.
Zasténala mi do polibku, křečovitě mě objala a rozechvěla se.
Během dalších tří ozvěn kročejí ze mě vymačkala všechno, co jsem pro ni měl. Oblékli jsme se oba tak rychle, že kdyby u nás byl komisař z Guinessovy knihy rekordů, měli bychom zápis. Takhle jsme měli jenom trapnou chvilku, když se mezi regály objevila blonďatá mladá knihovnice.
Podívala se na mě, podívala se na ní. A pak se zamračila.
Bude průšvih, pomyslel jsem si. A to je zatraceně škoda, protože i ona vypadala celkem sympaticky.
„Kateřino!“
„Promiň, Ájo.“
„Kateřino! Jak to, že jsi začala beze mě?!“
A mě spadla brada, kalhoty a iluze o tom, že knihovnice jsou cudné a introvertní myšky. Jo, a to školení jsme začali taky o půl hodiny později…

Záznamy nebyly nalezeny...